Rozpínání přítomnosti skrz vědomí dočasnosti.
Dnes ráno jsem se v polospánku přitulil ke své přítelkyni, chytil ji za ruku, přivoněl k její šíji a uvědomil si, že tam někde v budoucnu sedí na patníku a trpělivě čeká den, kdy tohle nebude samozřejmostí. Den, kdy přesně tohle prostě nebude možné. Nepůjde to, i kdybychom tisíckrát chtěli. Jeden z nás dvou a pak také oba tady zkrátka jednoho dne nebudeme. Zhmotnil jsem si představu, jak se její ruka vypařila v časoprostoru a já tam ležel mnohem starší a sám. Ve stejnou chvíli jsem se v časoprostoru rozletěl na miliardu atomů já. Uvědomil a zhmotnil jsem si faktičnost a pravost tohoto čekajícího dne, kdy už nepůjde dělat věci, které jsou dnes a pravděpodobně zítra, za týden i měsíc samozřejmé a bohužel, občas nebo i často přehlížené.
Její ruku jsem stiskl pevněji, přivoněl a vnímal intenzivněji, ponořil se do našeho spřízněného my hlouběji. Přitom jsem vnímal dočasnost, nikoli nekonečnost, pokoru a vděčnost, nikoli neohraničenost, přestože naše možnosti v přítomném okamžiku a možná právě uvědoměním vlastní konečnosti bezbřehé jsou.
Ona časová, mentální, fyzická ohraničenost nás přeci musí nutit se alespoň občas zamyslet nad naším konáním a čerpáním této cenné komodity-života. Jak zacházím s tímto darem? Investuji svůj život, jak nejlépe umím nebo svůj rozpočet devalvuji a má životní inflace roste tak závratně, že už ani nevím, kým a proč jsem? Od lichvářů s konzumem čerpám energetický kontokorent, abych vůbec něco cítil? Kdy jsem se naposledy nadechl křišťálového života? A co to vlastně je?
Její ruku tisknu ještě silněji, probouzí se, otevírá oči, vnímám její obrysy, vůni a přicházející den. Vnímám paprsky slunce skrz větve stromů, vnímám své pomalé a klidné pohyby, ten vnitřní klid a nekonečné právě teď. Jako by se zpomalil čas, vnímání zaostřilo na detaily, prožitek rozvinul hedvábné schody do nebe. Usmívá se a zvědavě kouká. Nemusí mluvit, slyším tu otázku a odpovídám polibkem, a ještě hlubším přivoněním k její tváři. Krásný nový den, krásný další puzzle dílek do toho nejpůvabnějšího a nejušlechtilejšího obrazu našeho života. (jk)
Více o rozpínání přítomnosti skrz vědomí dočasnosti diskutujeme také zde.