Člověk je tvor společenský. Pokud Vám lidé něco neodpustí, tak na povrch prosáklou nebo podvědomě vnímanou nepravost, lež, nehodnověrnost, polopravdu, neautentičnost.

Proč tomu tak je? Již jako pralidé jsme zjistili, že nám je bezpečněji a pohodlněji ve skupinách. Představte si, že vyjdete z pralesa, uvidíte osadu a s prvopočátečním ostychem i strachem nejprve nedůvěřivě pozorujete vstřícné pokyvování náčelníka, že jste v bezpečí a můžete si přisednout. Ve chvíli, kdy svému okolí začnete důvěřovat a odložíte zbraně, noví hostitelé se na Vás vrhnou, okradou Vás a možná i snědí k večeři.

Nebo se vydáte lovit mamuta a jeden z týmu je aktuálně zcela nečitelný, zmatený, zkrátka, jak se říkává, řetěz je tak silný, jako je jeho nejslabší článek.

A přesně tohle v nás odpradávna zůstalo. Jak jsem již psal, je nám lépe v menších či větších skupinách. Z pohledu sociologie se jedná o zajištění bezpečí, jistot, přežití, enkulturace a v neposlední řadě příležitost k zachování druhu, přenosu kulturních zvyků a tradic pro další generace. Zde hovoříme o základní sociální skupině, tedy rodině.

Domnívám se, že když vypozorujeme nebo vycítíme u protistrany neautentické jednání, probouzí se v nás hluboce zakořeněný pud sebezáchovy, který podvědomě spouští silné obranné reakce, jako by nám šlo, řečeno s mírnou nadsázkou „o život“.

Znáte ty nepříjemné pocity vycházející odkudsi zevnitř, když cítíme, že k nám druhá strana není upřímná? A pak ten pocit, který se nás doslova zmocní, když si onu skutečnost potvrdíme, třeba nechtěným důkazem? A co potom, když nás někdo z něčeho podobného obviní a my víme, že je to křivda, jako vrata?

V tu chvíli nás zaplavuje zlost, pocit zmaru, pokouší se o nás potřeba se obhajovat, případně si pasivně odnášíme, bezpečně archivujeme a pro jistotu ještě onu křivdu, ruku v ruce se záští, zálohujeme. Pěkně si ji v tom velkém batohu plném kyselosti, co s sebou v lepším případě vláčíme půlku života, než nám dojde, že ubližujeme především sami sobě, uložíme. Určitě víte, že když se dohaduje chytrý s hloupým déle, než 2 minuty, pak se hádají dva hloupí.

Buďme autentičtí, krásný to fenomén. Pro někoho samozřejmost, pro jiného docela složitá zapeklitost.

Jak se říká, někdo rád holky a druhý vdolky. Temperamentem se zabýval už starý Hippokrates (460-377), který vycházel z představy, kdy podle poměru tělesných šťáv odlišil sangviniky, choleriky, flegmatiky a melancholiky. K tomu můžeme připočíst typologii C. G. Junga (1875-1961), kdy nás v závislosti na přístupu k okolnímu světu rozlišil na introverty a extroverty.

A co na to komunikační typologie? Řídící a expresivní typy jsou v komunikaci otevřenější. Přátelští nebo analyticky orientovaní lidé již méně. Do tohoto guláše, který může chutnat výborně, rozmícháme ještě charakter, osobnost, zkušenosti, IQ, EQ, vzdělání, psycho sociální vlivy a můžeme začít podávat na stůl. Krásné puzzle, které si můžete dle libosti skládat a v podstatě, dokud nepodlehnete kvalitním psychodiagnostikám, pouze předpokládat, domnívat se o například temperamentu nebo komunikačním stylu protistrany. Jak se říká, nežijeme v černobílém světě, tedy nic není vyloženě černé nebo bílé.

Tak, jako je pro expresivního sangvinika a extroverta samozřejmostí nabíjet se ve společnosti, tak uzavřený, přemýšlivý, rozvážný introvert s analytickým komunikačními předpoklady přenechává prezentaci svých výsledků raději excelování v excelu a odpočinku někde v ústraní.

Znamená to, že expresivní týpek, který je rád středem pozornosti je současně autentický? A naopak introvertní analytik až záludně pokrytecký?

V určitém prostředí a podmínkách může u introvertních lidí vzniknout onen moment uzavřenější komunikace, což je zřejmě autentický, leč hůře identifikovatelný projev, pro někoho také dojem neautentického vystupování.

Někdy si chcete pohladit psa, ale bojíte se ho. Proč na Vás ve chvíli, kdy cítíte strach, začne jindy hodný pes vrčet, cenit zuby nebo raději uteče?

Když půjdu vykrást banku, budu se bát. Mám zlé úmysly a mé svědomí mi nedovolí se cítit, jako by se nechumelilo. Jak má chudák pes rozpoznat, že ve strachu, který cítí v mlze, že by se dala krájet, spočívá jen má obava z něj. Pak by se k nám přitulil a dal nám najevo, neboj se, já ti neublížím. Tohle bohužel nedokáže ani pes, ba dokonce ani naše podvědomí.

Naše podvědomí vyvolá signály, které nás dostávají do střehu, vyplavují se hormony, jako před bojem nebo obranou, tělo začínají zaplavovat stresové hormony.

Na druhou stranu, když se pejska nebojíme, smějeme se, šišláme na něj, sedneme si k němu, dáváme všemi možnými signály najevo, že je v bezpečí, tehdy nemusí reagovat na signály podvědomí a stavit se do obranného stavu, poněvadž žádné negativní signály podvědomí ani vědomí nezpracovává.

Negativně však může působit také překotná komunikace expresivního člověka, který se soustředí především sám na sebe a přehlíží potřeby svého, ať už jakéhokoli „publika“.

Tedy o temperamentu, ani typologii a stylech komunikace být autenticita víceméně nemusí.

Na kurzech a trénincích diskutujeme o oblíbením citátu do Konfucia (552-479), který hovoří o nalezení práce, kterou milujeme, načež již nikdy nebudeme muset „pracovat“. Mně to štěstí potkalo. Pokud se najdete ve své profesní oblasti, máte z poloviny vyhráno.

Není možné nebýt autentičtí, pokud nadšeně diskutujeme, popisujeme, vysvětlujeme, prezentujeme, nabízíme, prodáváme, vyjednáváme, trénujeme, učíme o našem přesvědčení, zálibě, koníčku, tématech, které nás posouvají k profesní i osobní seberealizaci.

Hledal bych možná o krok zpět, před samotným temperamentem, komunikačními styly, typy apod. Zkusme se zamyslet, jak nadšeně diskutujeme o svých zálibách, oblíbených činnostech nebo třeba
o aktuálně prožité dovolené.

Jak zařídit, aby právě takto jsme prožívali a prociťovali i ostatní činnosti, pracovní nevyjímaje?

„Najdi si práci, kterou miluješ a už nikdy nebudeš muset pracovat“ – Konfucius (552-479)

„Najdi si nebo se nauč milovat práci, kterou děláš a autenticita ti bude velkým pomocníkem“.

Neztrácejte čas a svůj potenciál činnostmi, které Vás nenaplňují. Je těžké, ne-li nemožné, potkat se s úspěchem (ať již za slovem úspěch spatřujete cokoli), pokud nepracujete s nadšením a touhou pomáhat. Najděte odvahu a prostor pro svůj potenciál. Jsou desítky důvodů, proč věnovat minimálně třetinu svého života aktivitám, které Vás naplňují, posouvají k seberealizaci, činí Vás šťastnými, byť by to bylo za cenu malých obětí nebo dočasných ztrát. Vaše já a Váš čas je ten nejdůležitější kapitál, kterým disponujete. Právě v těchto meziřádcích naleznete také cestu k vlastní, úžasné, nadšené, jedinečné a dokonalé autenticitě.

Přeji Vám co možná nejvíce důvodů k pravosti, ryzosti, původnosti, hodnověrnosti, tedy k autentičnosti vůči sobě i ostatním.

Zcela nadšeně a autenticky

Jan Kovač, andragog