Klid, ticho, těžká víčka, padající kapky na parapet, vítr v korunách stromů, tóny piana, šero. Je brzy, hlava je prázdná, čistá. Ostrá záře telefonu, 4:40, ano, je brzy.
Ten vnitřní klid. Prochází mnou hudba a ticho současně. Možná ještě napůl spím. Tělo je odpočinuté, má mysl je klidná. Je tiché, vlažné ráno. Okna jsou poseta kapkami deště, listí na stromech i větve se oddávají větru. Chci se jít projít do toho vlažného rána, ochutnat všechny ty tiché pocity, možná i kapky dopadající na mé čelo a ruce, tvář, když ji obrátím k šerému nebi.
Tolik krásných momentů a pocitů proč být šťastný. Když tohle všechno mohu vidět, když můžu vstát a jít se projít ven. Když cítím vůni rána a slyším tóny hudby i větru. Když si můžu oběma rukama zavázat tkaničky a rozhodnout se pro tohle výjimečné ráno.
Cítit nic a všechno je volba mého rána. Cítit klid a vnitřní poezii je má ochota vůči sobě. Každou vteřinou se cítím klidnější. Přivírám víčka a ponořuji se do příjemně chladivých tónů rána.
Nedá mi to, zvedám se a musím jít ochutnat přesně tohle ráno…
jk