Život nám klade úkoly a otázky a člověk mu odpovídá rozhodnutími a činy

Vzbudil jsem se dnes ve dvě hodiny ráno s nutkavou potřebou vyjádřit aktuálně vnímanou náladu ve společnosti uchopitelným, akademicky hodnověrným a srozumitelným způsobem. Necelých 15 let jsem lektorem kurzu, firemního tréninku Stres & Resilience. Současně za pár měsíců “státnicuji” z andragogiky, sociologie a psychologie. Proto jsem nemusel příliš dlouho přemýšlet, aby mi jako jedinečná trefa do černého přišla na mysl úžasná docentka Alena Petrová, která v nás na svých přednáškách psychologie zanechala opravdu hluboký dojem. Vybavil jsem si existenciální frustraci, logoterapii (péče o smysl) a další klenoty V. E. Frankla, který je taktéž mým velkým oblíbencem. Zapátral jsem v prezentaci kurzu, skriptech, knihách a článek do kterého se za chviličku zakousnete byl na světě. Nutno podotknout, že dnes je to poprvé, kdy kvůli autenticitě a respektu
k autorce “pouze” vybírám, třídím a cituji. V článku se nemohu věnovat stejnému objemu sdělení, jako na kurzu nebo firemním tréninku Stres & Resilience, přesto jsem se snažil “vypíchnout” podstatná, vědou ověřená, každodenním životem uchopitelná  fakta.

Nyní si již vychutnejte výňatky z publikací doc. PhDr. Aleny Petrové, Ph.D., které jsou uvedeny v seznamu literatury pod článkem. Smyslem článku je rozšířit, rozostřit nebo připomenout alternativy, jak je možné se také orientovat v aktuální, náročné době z pohledu vlastního vnímání a hledání individuálního smyslu života. Přeji Vám příjemné a přínosné čtení.

Duchovní dimenze determinace lidské psychiky

Bez ohledu na to, jakým podmínkám je podřízena naše psychika v průběhu vývoje, cítíme, že člověk je více než výsledek biologických, psychologických a sociálně-kulturních podmínek, více než souhra dědičnosti a prostředí. Chceme-li vysvětlit, jak se člověk stává jedinečným, pak vlohy a prostředí samy o sobě nestačí.

S přibývajícím věkem je člověk určován stále více dalším faktorem, který nazýváme seberegulace. V podstatě jde o to, že bereme náš život do svých rukou, prosazujeme vědomě vlastní rozhodnutí, vytváříme si plány a jsme odpovědni sami za sebe. Vliv vloh a prostředí samozřejmě nemizí, ale stává se pouze relativnějším. Nevědomě působící vlivy se mění na vědomě utvářené podmínky našeho života.

K zamyšlení

Jste přesvědčeni o tom, že si sami utváříte svůj život? Nebo věříte na osud? Přemýšleli jste někdy o tom, co je pro vás v životě důležité, co má pro vás smysl?

Pojďme si nyní povědět, jak vnímá smysl života a životní hodnoty známá osobnost v psychologii Viktor Emanuel Frankl. Pro zájemce doporučujeme knihu:

FRANKL, V. E. Lékařská péče o duši. Brno: Cesta, 1995, nebo od téhož autora knihu:
FRANKL, V. E. Člověk hledá smysl. Praha: Jiří Kocourek, 1994. ISBN 80-851139-2.

Smysl života?

Viktor Emanuel Frankl (1905–1997), známý filozof, psycholog a terapeut, považoval lidskou „vůli po smyslu“ za základní rys lidské bytosti. Říká, že každý člověk se čas od času nad smyslem života zamýšlí.

Určitě i vy sami jste si někdy položili otázky typu: Má smysl moje práce? Proč to vlastně dělám? Jak mě to uspokojuje? Proč tady jsem, k čemu tady jsem?

Frankl byl za druhé světové války vězněn jako Žid v koncentračním táboře. V této těžké době poznal, že hrůzy lágrů přežili většinou ti, kteří měli nějaký smysl života. Došel k přesvědčení, že i v takovýchto beznadějných situacích je člověk schopen najít si „individuální smysl života“. Každý jedinec sám sobě určuje, jak se podmínkám poddá anebo se jim postaví. Člověk nejenom existuje, ale má také možnost rozhodnout, čím bude v příštím okamžiku. To znamená, že člověk má svobodu se v každém okamžiku změnit (Frankl, 1994).

Frankl vytvořil své vlastní učení, svou vlastní metodu psychoterapie, kterou nazval logoterapií („logos“ zde značí „smysl“, therapeuót znamená starat se, pečovat). „Touha po smyslu“ je hnacím motorem života, hledání smyslu života se stává ústředním pojmem logoterapie (In Kratochvíl, 2005).

Existenciální frustrace

Jak prožívá člověk ztrátu smyslu, tedy ztrátu některých životních hodnot? Víme, že ztráta smyslu bývá velmi bolestná, má ochromující účinek na náš život. Frankl (1994) hovoří o tzv. existenciální frustraci. Jde o stav, kdy z nějakých důvodů dochází ke ztrátě životních hodnot. V duchovní oblasti dochází ke zhroucení vůle, svobody a odpovědnosti, člověk prožívá utrpení, které se promítá i do dalších oblastí

života jedince. Například může dojít k poruchám funkcí lidského organismu (poruchy spánku, sexuality, příjmu potravy apod.) a osobnosti (úzkosti, deprese, nutkavé negativní myšlenky apod.). Existenciální frustrace se podílí i na sociální patologii (promiskuita, agresivita, kriminalita), je také zjevně zodpovědná za mnohé případy patologických závislostí (užívání návykových látek, závislost na hracích automatech, na práci, na internetu apod.).

Jak si existenciální frustraci vysvětlit?

Podle Frankla vzniká při existenciální frustraci v člověku tzv. existenciální vakuum. Toto vakuum – analogicky vakuu fyzikálnímu – si vynucuje zaplnění. V situaci, kdy člověk postrádá pro něho smysluplné činnosti, které by tuto prázdnotu znovu vyplnily, vyplní toto vakuum nepatřičně.

Například přehnanou zaměřeností na sebe, na své utrpení, přehnanou vázaností na výkon, chorobnou závislostí na druhých, alkoholem, drogami, zvýšeným soupeřením, agresivitou, úzkostí, izolací od světa apod. Jak je ale známo, tyto aktivity vedou k destrukci a existenciální frustraci nepřekonají.

Potřeby, které nás nutí hledat „smysl“

Psycholog Baumeister (dle Plevová, 2006) zdůrazňuje, že pro náš spokojený a smysluplný život je třeba mít uspokojeny následující potřeby:

  1. Potřeba „mít nějaký cíl“. Znamená to, že potřebujeme o něco usilovat do budoucnosti. Můžeme usilovat o hmotné statky, dobré zaměstnání, o založení rodiny a děti. Můžeme ale usilovat i o pocitové naplnění, jako je štěstí, hrdost, spokojenost, vnitřní harmonie. Jde o psychické rozpoložení, když dosáhneme svých cílů.
  2. Potřeba mít svou hodnotu. Každý potřebuje být vnímán jako dobrý, potřebuje žít v jistém stupni harmonie se svým okolím.
  3. Potřeba cítit svou efektivitu a účinnost. To znamená, že se člověk potřebuje cítit efektivním, zdatným ve svém oboru, schopným.
  4. Potřeba vnímat sebe – cenu. Jde o vytvoření či hledání základu pro pozitivní pocit z našeho života. Čím více těchto pocitů máme, tím bezpečněji se cítíme.

Tyto čtyři potřeby v kombinaci s naší životní zkušeností (také kulturou, rodinnými pravidly, vírou, ale i pohledem našich přátel) produkují náš hodnotový systém, morálku a s tím i smysl, který nás provází životem.

Hledání smyslu

I když je hledání smyslu v životě pro člověka přirozené a typické, jedná se o nelehký úkol. Člověk je v podstatě celý život „na cestě“ a rozhoduje se, kam a jak jít dál. Často se stává, že se na této cestě dočasně zmýlí, zaplete, podlehne přitažlivosti pseudosmyslů. Frankl analyzuje nejčastější falešné cesty hledání smyslu (jedná se o stereotypní zaujímání stereotypních postojů k životu):

  1. Fatalistický postoj – ztráta naděje, rezignace na životní cíle, útěk od svobody, neurotická akceptace osudu (prožívání člověka lze přirovnat ke kulečníkové kouli, k bárce na rozbouřeném moři).
  2. Kolektivistický postoj – snaha o splynutí s masou, konformita, ztráta identity, vytrácí se prožitek sebe jako svobodné bytosti, snažíme se získat svou hodnotu tím, že se snažíme vyhovět jiným, získat jejich ocenění.
  3. Fanatický postoj – ignoruje druhé, silná netolerance k jiným, nedostatek sebekritického pohledu či náhledu, touha získat moc, rozhodovat, řídit, ovládat druhé, manipulace jinými, pohrdání lidskými slabostmi (jako např. úzkostností, nejistotou, neprůbojností, submisivitou).
  4. Postoj provizória – přijímá život „zde a nyní“, bez vzdálenějších perspektiv, předstírání emocí, povrchnost, odmítání zodpovědnosti za sebe i druhé (život jeviště, na němž chci odehrát svou roli s co nejmenšími náklady).

Ta jediná správná cesta, existenciální cesta, souvisí s reálným pohledem na vlastní život a všechny možnosti, které nabízí. Není to však vůbec cesta jednoduchá. Člověk neustále volí ze sféry možností a přetahuje je do oblasti své reality. Přijímá rozhodnutí a nese si za ně odpovědnost (i nic nezvolit je volba). Člověk sám volí, komu a čemu věnuje to nejcennější – svůj životní čas. Konečnost lidského života mu smysl nebere, ale naopak dává. Kdybychom byli nesmrtelní, můžeme donekonečna začínat znovu a stále něco zkoušet. Uvědomění si naší konečnosti nás činí zodpovědnými a jeho prostřednictvím cítíme podíl na svém životě.

Představitelé psychologie existence se shodují v přesvědčení, že v každé životní situaci je obsažen smysl, jen ho někdy nejsme schopni hned najít. Každá situace je pro člověka výzvou, překládá nějaký problém či úkol.

Život nám klade úkoly a otázky a člověk mu odpovídá rozhodnutími a činy.

Orgánem smyslu je svědomí. Naše cesta životem je jedinečná a existenciální se stává, když jsme v dané chvíli autentičtí, otevíráme se sobě i jiným, něco nás osoví, nadchne, přitáhne, někomu pomůžeme sdílet starost, slevíme ze svého pohodlí apod. Nejschůdnější cestou k nalezení smyslu života bývá odklon od zaměření se na sebe a svůj prospěch. Sebeobdiv a přebujelý perfekcionismus vhánějí člověka do samoty.

Zdravá, zralá, sebe-realizující se osobnost

Vymezení zdravé, zralé, sebe-realizující se osobnosti zahrnuje podle řady autorů (Allport, Rogers, Frankl, Baumeister, Längle, Yalom, May aj.) nejčastěji tyto charakteristiky:

  1. autentická účast na vlastním životě (cítí na něm svůj podíl, cítí svobodu rozhodnutí a odpovědnost)
  2. otevřená, realistická percepce světa i sebe (přístupnost informacím všeho druhu, nezkresluje realitu)
  3. emocionální vyrovnanost, jistota (schopnost introspekce, seberegulace)
  4. pozitivní vztah k sobě i druhým (přijetí sama sebe, úcta k druhému, zájem o jiné)
  5. jednotící životní filozofie (zaujetí určité filozofické platformy, kognitivní uspořádání světa, mentální reprezentace a osobní konstrukty)
  6. schopnost přizpůsobit se situačním proměnným, aktivita, odpovědnost, adaptabilita
  7. schopnost vnímat hodnoty, možnost života, stanovovat cíle, cítit smysl vlastního života
  8. prožívání sounáležitosti i privátnosti
  9. překážky na cestě k cíli brát jako výzvu svým schopnostem, zdravá nespokojenost s tím, co je v kontextu toho, co by mohlo být tzv. noodynamika)

Závěrem patří můj srdečný dík docentce Aleně Petrové, kterou jsem si zde dovolil citovat, za neuvěřitelně inspirující, trpělivé, obohacující, originální a poutavé přednášky. Přinášela jste nám zcela nové vhledy na historii psychologie, psychologii osobnosti, vývojovou psychologii a další úžasná témata.

Děkuji Vám paní docentko Petrová

Jan Kovač
zakladatel andragogické instituce KONFUCIUS

 

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY

  1. Petrová, A.. K problematice psychologie existence. Olomouc: Votobia, 2005. ISBN 80-7220-244-8.
  2. Plevová, I., & Petrová, A. (2012). Obecná psychologie. Univerzita Palackého v Olomouci.
  3. Petrová, A. Vybrané kapitoly z psychologie osobnosti. Agentura Gevak s.r.o., 2013. ISBN 978-80-86768-66-3
  4. Frankl, V. E. (2006). A přesto říci životu ano: psycholog prožívá koncentrační tábor (3. vyd). Karmelitánské nakladatelství.
  5. Frankl, V. E. (c2006). Lékařská péče o duši: základy logoterapie a existenciální analýzy (2006 ed., přeložil Vladimír JOCHMANN). Cesta.