Možná to, co napíšu, nebude pro mnohé příliš souviset se vzděláváním dospělých, s profesionálním a osobním rozvojem a možná jsme každý z nás, někde uvnitř dávno zapomněli, že právě to, co bude následovat, je to nejvíc a nejdůležitější v rozvoji nás všech. Alespoň tomu nejdůležitějšímu pro život, a bylo toho mnoho, jsme se takto naučili a velmi detailně si pamatujeme dodnes.
Je to pár dní nazpět, vzpomínám si, páteční ráno to bylo. Vykračoval jsem si po chodníku, sluníčko vycházelo, bylo velmi příjemně, oslňovalo mně do očí a já si to užíval. Jakoby mi to něco z hloubi duše připomnělo. Uvolnil jsem se. Ta krása a klid kolem, a v tu chvíli také ve mně samotném, mne donutili po dlouhé době zpomalit. Dal jsem si díky tomu prostor a zhluboka jsem se nadechl. Cítil jsem vůni borovic a dalších stromů, ještě jsem zpomalil a všiml jsem si, že na chodníku je již napadané listí. Jak dlouho je to listí na chodníku?
Najednou mi bylo 10 a šoupal jsem nohama v parku na Nábřeží v Havířově, sluníčko prosvítalo mezi stromy. Listí bylo mnohem více a já do něj kopal a detailně vnímal, jak hlouček povalujícího se listí vzlétne a opět se plápolavě vrací o kousek vedle za doprovodu symfonie větru, ptactva, podzimní přírody a onoho polétavého listí a tak pořád dokola. Žluté, červené, hnědé…mnoho barevné, vzpomněl jsem si i na tu vůni co jsem jako kluk cítil a vnímal. Vůni hlíny, vlhké trávy, stromů, kůry, popadaných větví, babího léta a to vše s nádechem naivní dětské fokusace do posledních detailů, vnímaným hravě, téměř konstantně přirozeným ponořením v Alfa zóně i toho s mým přičiněním poletujícího listí.
Už dlouho jsem něco takto dokonale, nenásilně, přesto důsledně s dětskou dokonalostí nevnímal. Opravdu si nevzpomínám, kdy jsem si naposledy takto průzračně a opravdově hrál se vším co nás neustále obklopuje. Pamatuji si i vůni stránek školních učebnic, které jsem určitě ten den zodpovědně pročítal, vůni a povrch školní lavice i ten pocit, když křída ukrajovala kousíčky sebe sama pod tlakem mých dětských rukou o tabuli. Vůni houby nasáté vodou a onou křídou i zodpovědnost za správnost odpovědí v písemce. Hrknutí školní židle i zvuky, když jsme je uklízeli po vyučování na lavice, o zvuku zvonění nemluvě.
Ptám se sám sebe…a co jsem vlastně dělal včera? A co minulý týden? A co posledních pár let?! Kdy jsem přestal vnímat všechna ta paradigmata kolem nás a jejich hlubší obsah i rozsah a jak se to stalo, že neznám vůni minulého týdne, že už neukládám na svůj hard disk tolik důležitých detailů, aniž by si překážely, nebo se snad můj hard disk zaplnil? Myslíte, že tyto detaily už nepotřebujeme? Ale s pomocí čeho jsme se to všechno vlastně v dětství naučili?
Čím se zaplnil můj hard disk? Starostmi? Zodpovědností? Jsem si jist, že hard disk pěti i desetiletého dítěte se nedá zaplnit, přestože vnímá a denně se učí spoustu nových informací do nejmenších detailů a mnohé si pamatuje nebo dokáže „vytáhnout“ po zbytek života. Kolik nám je let? Kde jsme se ztratili? Někde mezi nekonečným spěchem a povinnostmi, rádoby důležitými věcmi?
Myslím, že můj den v deseti letech byl mnohem větší a bohatší než ten dnešní, přestože jsem měl v pokladničce našetřených osmdesát pět korun. Byl plný objevování, dobrodružství a radostí. Někde jsem četl, že malé dítě se usměje desetkrát a více častěji, než dospělý člověk. Tenkrát byl den mnohem delší, nespěchali jsme na pocity a emoce i když jsme utíkali na poslední chvíli před zvoněním do školy. Ani tehdy jsme nevypínali radar na vůni vlhké kůry stromů a slunečními paprsky zvětralé trávy pod napadaným, větrem nebo naší nohou urovnaným listím.
Máme v plánu vůbec ještě někdy zpomalit? Kdy jsme si naposledy všimli odraženého slunce v kapkách rosy a pozastavili se nad krásou a vůní takového rána.
Mně se to povedlo v pátek, cítím tu vůni ještě teď, vybavuji si ty listy do kterých jsem se neodvážil kopnout – šli kolem lidi…(no posuďte sami, jak bych vypadal, jako nějaký blázen) a něco Vám prozradím. Ta vůně je podobná té před dvaceti osmi lety. Na chvíli jsem byl zase desetiletý kluk, alespoň ve svých představách…
… jaký je v tom vlastně rozdíl?
Jak daleko je od představy k myšlence a od myšlenky ke světu kolem nás nebo vlastně v nás? A není tento hmotný svět náhodou ukládán a uložen právě a jen v našich myšlenkách, kterými je stále dotvářen a zpětně konfrontován? Jak voněl včerejší den? A jak vonělo ráno cestou do školy před desítkami let?
Na jaké vůně a tóny, pocity a emoce podobné vůním učebnic, nasáklé houbě na tabuli, na chuť zelené žvýkačky Sevak nebo zvukům a vůním obchůdku, kam jste se ráno stavovali pro Pedro či právě symfoniím onoho krásného, podzimního, chcete-li jarního rána…si vzpomínáte?
Kdy jste naposledy, podobně jako já v pátek ráno, zpomalili na pravé hodnoty?